Kdo je opravdový lídr?

Podle zdravého selského rozumu, a samozřejmě také přesvědčení drtivé většiny podnikatelů a manažerů, by vůdčí osobností v pracovním kolektivu měl být ten, kdo je pověřen vedoucí funkcí a tedy nositelem formální autority. To je ale iluze.

Každé lidské společenství, a firma, oddělení, nebo tým v jejím rámci není nic jiného, než společenství, má přirozenou potřebu vytvářet si svou vnitřní hierarchii. I když některé populární politické teorie mohou říkat něco jiného, lidé si v zásadně nejsou a nemohou být rovni. Dokonce i tam, kde neexistuje žádné rozdělení na nadřízené a podřízené se vytváří struktury na základě dominance konkrétních jednotlivců nad většinou, ty se pak utvrzují, dodržují, a taky neustále znovu a znovu vyjednávají.

Většina firem má strukturu svých zaměstnanců a rozdělení pozic v týmu jasně dáno. Majitelé, a manažeři pak přirozeně očekávají, že podřízení budou ve všem a vždy poslouchat své nadřízené.  Někdy pak zjistí, že to nefunguje podle očekávání. Ne, že by lidé neposlouchali (otevřené odmítnutí autority vedoucího bývá až posledním, často zoufalým projevem odporu zaměstnanců), ale příkazy vedoucích se plní zpožděně, laxně, jsou patrné snahy o výhrady ze strany zaměstnanců. Na druhé straně management může nabýt dojmu, že chování podřízených je někým „koordinováno“.

To vše jsou projevy situace, kdy se autorita vedoucího týmu rozchází se skutečnou autoritou v něm. Situace, kdy panuje nesoulad mezi formálním a neformálním lídrem.