Devět tváří stresu aneb jak si nedělat z práce z domova zbytečné peklo
Znáte syndrom zubařského křesla? Je to, když jdete k zubaři, ležíte na křesle možná už s otevřenou pusou, slyšíte pana doktora někde v pozadí a víte, že za chvíli to přijde a že vás to bude bolet. Jediné, co nevíte, je jak moc to bude bolet a jak dlouho to bude trvat. Prožíváte bezmoc a nejraději byste utekli. Jenže to nemůžete, protože to, co se děje, je něco, čím musíte procházet, abyste měli nakonec krásné a zdravé zuby.
Syndrom zubařského křesla prožívá v současné době spousta lidí. Je tu ale jeden rozdíl. Tu „cestu k zubaři“ (čtěte karanténu) jsme si nevybrali my, nařídil nám ji Velký Zubař (čtěte Vyšší Síla, Vesmír, Matka Země, Bůh nebo něco jiného). Prostě se tu stalo něco, co je větší, než my, a co nemůžeme zcela ovlivňovat. Jediné, co můžeme, je reagovat adekvátně, abychom přežili.
Kolektivnítrauma obrovských rozměrů, která vyvolává v mnoho lidech pocit bezmoci. V důsledku toho je zcela normálně, že prožíváme stres, který nám ovlivňuje jak naše reakce, tak chování. A pokud nemáme dostatek sebereflexe a kapacitu sebeřízení, ze stresu se nám může stát zdroj pekla jak doma, tak v práci. Tak co s tím můžeme udělat?
