Ukončení pracovního poměru nejen právně správně

Ukončení pracovní poměru se zaměstnancem nebývá většinou příliš snadnou záležitostí. Na samotný akt je nutné se velmi pečlivě připravit. Ráda bych se tudíž věnovala nejen vlastní administraci tohoto úkonu, ale především emocionální stránce, která je pro obě strany častokrát velmi vypjatá. Kdo už zažil, ví, o čem mluvím.

Začnu jedním příběhem, který se skutečně v poměrně nedávné době stal. Ukážeme si na něm, jak se výpověď rozhodně předávat nemá. Možná se vám to bude zdát k neuvěření, ale je to bohužel obvyklá praxe.

Před pár týdny mi volala má přítelkyně, říkejme jí Mary, která je cizinka a známe se spolu už poměrně dlouho. Sdělila mi, že ji vyhodili z práce. Věc, která není tak úplně neobvyklá, i když většinou mi lidé volají ještě předtím, než se to stane. Tady evidentně nezbyl čas.

Mary je vysokoškolačka s více než desetiletou praxí ve vedení společnosti, která je součástí nadnárodní skupiny. Týden před naším telefonátem jí zavolal její nadřízený, který žije a pracuje v jiné zemi, že má co nejdříve nasednout na letadlo se slovy: „je úplně jedno, kolik to bude stát“, a v 9.00 druhý den se u něj hlásit. Mary se tedy včas dostavila na místo schůzky a jelikož není žádný junior, věděla, co zřejmě nastane. Nadřízený manažer dorazil také, nicméně v pomuchlaném tričku, v džínách s dírami a hodně okopaných teniskách. Z jeho chování byla patrná nervozita.