Dovolit si nedělat nic (a to někdy i v pracovní době)

Co se s vámi děje, když někoho z kolegů přistihnete při nicnedělání? Že jen tak lelkuje? Nebo když tak nedejbože někdo přistihne vás? Pocit viny, obavy, úzkosti, naštvání…?

Dnešní svět je rychlý. Stačí jen pomalé připojení na wifi a lidé jsou nervózní a podráždění. Anebo když nejedeme dostatečně rychle po silnici, řidiči na nás troubí, blikají na nás a pak nás zuřivě předjíždějí. Je to proto, že máme pocit neustálého nestíhání, pracujeme i o víkendech a v noci, abychom pak mohli mít volný den na zážitky, přátele, cestování, seberozvoj.

Přibývá však lidí, kteří ve zběsilém tempu jedou nonstop a nedopřejí si ani krátké volno. Jsou permanentně přetížení. A když už si volno vezmou, neumí si ho už ani užít. Je to výchovou? Dobou? Naší povahou? Strachem z kolegů, konkurence, z odsouzení za lenost a pohodlnost, ze ztráty kontaktů? Anebo jde o mix toho všeho? Máme pocit, že jsme placeni jen za dělání? A kde a kdy se potom bude rodit kreativita, energie?